Blog

Takhle vypadám, když mně život posadí vstřebat poslední dny, naplno se navnímat a ponořit do sebe, zjistit, co mi chce moje duše přes mysl a tělo říct. Slunce, slzy, hudba… a ten moment uvědomění, že i kdybych neměla venku nic, vím, že mám vše, co potřebuji. Jsem celá a stačí, že jsem.

Dlouho jsem věřila, že klid se rodí z dokonalého systému. Že když všechno správně naplánuju, život se uklidní. Ale klid nepřichází z kalendáře – přichází z těla. Z pomalosti, která není slabost, ale návrat k přirozenému rytmu života.

Někdy mám pocit, že už jsem to pochopila. A pak mě život zaskočí, stáhne zpátky do starého vzorce a připomene mi, že jediná cesta je znovu k sobě – k bytí. A já mu za to děkuju.

HLAVU JE POTŘEBA BRÁT JAKO SPOJENCE, JINAK SE MĚNÍ V SABOTÉRA