STAČÍ JEN BÝT, ŘÍKALI... A PŘESTO JE TO ČASTO TO NEJTĚŽŠÍ, CO V ŽIVOTĚ ZNÁM

Někdy mám pocit, že už jsem to pochopila. A pak mě život zaskočí, stáhne zpátky do starého vzorce a připomene mi, že jediná cesta je znovu k sobě – k bytí. A já mu za to děkuju.

Žít tady a teď – ne v minulosti, ani v budoucnosti – je pro mě každodenní praxí posledních měsíců. Minulost bývá často bolavá a máme tendenci se s ní ztotožňovat, zatímco z budoucnosti má naše mysl strach. Snaží se ji řídit, plánovat a kontrolovat, aby se vyhnula nepohodlí. Když jsem ale opravdu v přítomném okamžiku, přijímám minulost i všechny možné verze budoucnosti zároveň a otevírám tím pole, kde se může stát cokoli, aniž bych musela vědět co, kdy nebo jak.

To pole si představuju jako třímetrový neviditelný obal kolem sebe – moji auru. V něm mohu žít vědomě, v každém okamžiku, bez potřeby mít věci pod kontrolou. Když jsem ve flow, hlava může odpočívat. Když nejsem, vracím se k sobě – pozoruju, co přichází, pracuju s tím, co se ukazuje: s emocemi, vzorci, informacemi, vyšším vedením. Všechno se odehrává na pozadí toho, co právě žiju.

Učím se rozeznávat, co se právě učím. A největší lekcí je držet si své pole co nejdéle. Je to otázka kapacity nervového systému, která se rozšiřuje postupně. Když jsem v tomto poli, funguje můj systém na vyšší frekvenci. Každá emoce, která si žádá pozornost, moji kapacitu rozšiřuje a přináší do mého pole víc světla. Když jsem v energii pole, žádný stín na mě nemá sílu dosáhnout, protože na to prostě nemá frekvenci.

Tímto způsobem si přirozeně vytvářím ochranu svého systému. Přichází ke mně jen to, co je pro mě v daný okamžik aktuální. Nejsem otevřená všemu, jen tomu, co si teď mám vzít. A na oplátku do pole odevzdávám kus sebe – svou energii v podobě lásky. Všimla jsem si, že to vyzařování se často odráží i v běžných kolemjdoucích – v jejich pohledu, úsměvu nebo klidu, který mezi námi vzniká.

Čím víc jsem v tomhle stavu, tím přirozeněji ke mně přichází to, co opravdu potřebuji – lidé, situace, příležitosti i odpovědi. Všechno se děje samo, když se odevzdám procesu a dovolím životu, aby mě vedl. Nemůžu to vymyslet, protože moje hlava neví. Vede mě moje tělo – napojené na vyšší sílu, která ví přesně, kam jít.

Velkým milníkem pro mě bylo pochopit, že se nemusím vázat ke své minulosti ani držet staré příběhy. Nemusím být tou "Nikčou, která kdysi…". Můžu být tou, která je tady a teď. Jakákoli emoce přijde, jsem s ní, protože něco potřebuje, ale už si neopakuji starý příběh. Dýchám, cítím, tvořím z přítomnosti. Cítím brnění přijímající energie i jemné chvění z toho, co teprve přichází.

Nedávno se mě někdo zeptal: "Kdo vlastně jsi?"
Usmála jsem se. Dřív bych vyjmenovala role, statusy a výsledky. Dnes vím, že nejsem frázemi v Human Designu, obrázkem mapy ani astrologickými pozicemi. Jsem mnohem víc – bytost, která se každý den mění a dovoluje si být otevřená ve svém poli.

Lidé, kteří mě po letech potkají, mě často nepoznávají. A já vím, že je to v pořádku. Je to pro mě důkaz, že žiju podle své duše. Vím, že se moje cesta bude dál proměňovat – protože o tom to celé je. Jen jsem s tebou chtěla sdílet kousek prostoru, ve kterém je mi teď opravdu dobře. Děkuju, že tu jsi.