Hlava jako spojenec
HLAVU JE POTŘEBA BRÁT JAKO SPOJENCE, JINAK SE MĚNÍ V SABOTÉRA
Znám to moc dobře – uměla jsem si každou emoci, která se ve mně vzedmula, perfektně pojmenovat, přijmout ji, být s ní, propustit ji, cítila jsem se jako expert na emoce. A přesto jsem někde hluboko v sobě cítila nepříjemný pocit, který jsem nedokázala uchopit ani vysvětlit. Tolik jsem toužila být královnou, která vládne království, ve kterém je nádherně, kde všechno kvete a funguje, kde jsem moudrá, vědomá a dostávám vše, co si umanu jen tím, že jsem. Jenže v té touze po dokonalém království jsem si ani nevšimla, že kolem něj stavím hradby a na ně lučištníky s rozkazy střílet na každého, kdo se přiblíží – nazývala jsem je "oběť, sabotér, prostitutka…" a věřila, že tak chráním své světlo.
Jak ale můžeme současně žít se svou myslí a chtít po ní, aby poslouchala naše vědomí, tělo a duši, když ji vnitřně chceme zapudit, zotročit nebo zavřít do žaláře o kousku chleba a vodě? Jsme schopni vytvořit si takové obranné mechanismy, že už je ani nevidíme. Například ten, kdy říkáme: "Jsi královna, vládni! Jsi tvůrce, řiď to! Mysl nad tebou nemá moc, stačí ji pochopit, přepsat a bude klid." A tak se snažíme "pochopit program", "dostat se mu na kloub", "žít tady a teď". Jenže právě tím vytváříme další vrstvu odporu – nádhernou pohádku o tom, že až tohle pochopím, budu konečně žít sama sebe a budu moci konečně dýchat...
Dlouho mi trvalo pochopit, že se vlastně otáčím proti své mysli, i když to na první pohled vypadá, že ji přijímám. Cokoli rozdělujeme na "dobré" a "špatné", automaticky vylučuje část nás samotných. A když vylučujeme, nemůžeme se uzdravit. Naše mysl není "ta zlá". Vytvářela obranné mechanismy od narození, aby nám pomohla přežít. Bez ní bychom opravdu umřeli. Jenže ona stále neví, že už není potřeba bojovat, že situace, která stojí před námi, není ta samá, kterou kdysi znala. A tak znovu a znovu spouští staré programy, protože věří, že na tom závisí náš život.
Mysl chce chápat, pojmenovávat, zařazovat, kategorizovat, ovládnout, uchopit. To je její přirozenost. A my ji za to často trestáme, místo abychom jí poděkovali. V zoufalství pak saháme po kurzech, knihách, koučích, kteří nám pomůžou "to pochopit", "to pustit", "to změnit". A i když se v tom cítíme lépe, pořád běžíme v kruhu, protože někde uvnitř zůstává to samé přesvědčení – "já jsem špatně, musím se opravit." A právě tady vzniká největší iluze osobního rozvoje: že se musíme zbavit mysli, abychom byli celí.
Co kdyby to bylo naopak? Co kdybychom se k mysli sklonili stejně jemně, jako k malému dítěti, které se bojí? Co kdybychom ji uklidnili, místo abychom ji trestali? Zkus si představit, že jí pohladíš po vlasech a řekneš: "Děkuju, že jsi mě chránila. Děkuju, že ses snažila. Teď už to zvládneme spolu. To, co přichází, není to samé, co bylo." Možná v tu chvíli ucítíš, jak se něco v tobě uvolní. Protože už nebojuješ, jen jsi konečně s ní.
Mysl potřebuje vědět, že je vítaná, že její místo je mezi tělem a duší, ne mimo ně, že může být mostem, ne překážkou. Když ji obejmeš, když ji necháš dýchat, když ji přestaneš nutit, aby byla dokonalá, stane se tvým spojencem. Přestane tě sabotovovat, protože už nebude mít proč. A teprve tehdy začneš cítit klid, který jsi celou dobu hledala – ne jako cíl, ale jako přirozený stav bytí.
Zkus dnes své mysli říct něco pěkného. Může to být jediné slovo, jediná věta, jediný nádech, ve kterém jí dovolíš být. Možná poprvé uslyšíš, jak ti odpovídá, možná se přestane bránit a možná ucítíš, že to, co ses snažila pochopit rozumem, se ti tiše rozprostře po těle. A možná právě tam – v té tiché spolupráci – začneš znovu tvořit svůj svět, jen už z jiného místa...
Vnitřní mír nezačíná, když mysl umlčíš, začíná, když ji obejmeš